Rozhovor s bratry Janečkovými

Další ze série letních rozhovorů o mládeži, historii a budoucnosti prostějovského hokeje pokračuje. Tentokrát vám přinášíme velkou událost, a tou je společný rozhovor s živoucími legendami prostějovského hokeje, bratry Michalem a Martinem Janečkovými.

Ahoj kluci. Jak známo, jste ikonami našeho klubu a všichni si pamatujeme na vaši jízdu v mužích. Zkuste nám popsat své začátky v mládežnických kategoriích, jak mládež fungovala a jak na to oba vzpomínáte?

Michal: S hokejem jsem začal spolu s bráchou asi v 6ti letech. Na toto období vzpomínám moc rád. Bylo nás v mém ročníku 24 kluků, a tak nebyl žádný problém dát dohromady celkem slušný tým. Vytvořila se dobrá parta jak nás kluků, tak i rodičů, kteří pro nás dělali maximum. Často se jezdilo po turnajích i soustředěních, jak v létě, tak i na led. První náš trenér byl pan Stanislav Tomiga st., který nás učil prvním krůčkům na ledě. Další trenéři Milan Sedlo a Honza Müller nás vedli v žákovských kategoriích. Já jsem ještě hrával za starší kategorii, kde byl můj brácha a kde nás vedl Jarda Beck, který nás převzal později i v dorostu. Ten nás naučil strašně moc, hlavně přístupu k hokeji a ukazoval nám spoustu věcí, které v té době ještě nebylo moc kde vidět. Podmínky pro hokej v té době byly docela slušné. Dostávali jsme výstroj, někdy i hokejku a různé věci potřebné k hokeji. Rodiče nestál hokej takové částky jako tomu je dnes. Na tu dobu pořád vzpomínám a hlavně se dodnes stýkám se spoluhráči a kamarádíme se dodnes.

Martin: S bratrem jsme začali někdy v 1. třídě jako tehdy řada malých kluků a pamatuji si, že nás v přípravce po ledě běhalo hodně. Tyto první dojmy doplňovala vzpomínka ranních víkendových vstávání a obětování volného času našich rodičů. Co se týče fungování mládeže v Prostějově, tak to jsem začal vnímat o něco později možná až někdy kolem čtvrté páté třídy. Měli jsme trenéra jednoho z rodičů a myslím, že v tom bylo více nadšení než umu. Následující roky jsem měl neskutečné štěstí, protože naši třídu převzal již tehdy zkušený Jarda Beck, a ten nás všechny posunul už tehdy někam téměř k profesionálnímu sportu. Byl sice tvrdý a neústupný, ale my jsme doslova hltali každé jeho slovo. Měl na nás obrovský vliv a já už tehdy pochopil, že i v menším městě se dá pracovat s malými hokejisty poctivě a řadu z nich vychovat dál do většího hokeje. Vnímal jsem i úspěšné ročníky nade mnou a za mnou, tak soudím, že v té době se v Prostějově mládežnický hokej dělal na slušné úrovni. Důvodem asi bylo investování do kvalitních trenérů, která v prostějovském hokeji dříve opravdu něco znamenala. Jen tak letmo pan Lacina, Chovanec, děda Tomiga, Palatý, Muzikant, nebo výše jmenovaný Jarda Beck.

Michale, ty jsi v naší mládeži působil jako trenér. Dokonce jsi vedl juniorku a dělal sekretáře klubu. Jak vzpomínáš na práci s mládežníky? A jak vzpomínáš na spolupráci ve vedení klubu? Jaká s vedením byla komunikace, fungovala celá organizace? A jak jsme na tom podle tebe ve srovnání s jinými kluby?

Michal: S trénováním jsem začal ještě jako aktivní hráč. Hned jsem věděl, že tato práce bude moje budoucnost a budu ji chtít dělat. Později mi bylo nabídnuto panem Zlámalem dělat i sekretáře mládeže a já neváhal a přijal to. Organizování různých akcí kolem hokeje a organizování chodu mládeže mě strašně bavila. Spolu s trénováním jsem potom dělal tuto funkci i za pana Zabloudila a pana Tomigy. U každého vedení ta práce byla jiná. Za pana Zabloudila jsem měl u organizování turnajů a různých akcí volnější ruku a spolu se Svaťou Vařekou jsme tyto akce dělali podle našich představ a myslím si, že to fungovalo docela slušně. Bylo tam v té době spousta problémů, myslím ohledně financí, ale ty si řešil osobně pan Zabloudil sám a já se staral jen o organizační stránku. Po nějakém čase převzal klub pan Tomiga. První rok si myslím, že v klubu nebyl nějaký větší problém. Po první sezoně to ale začalo v klubu skřípat a nastaly problémy. Opožďovaly se výplaty, jak pro trenéry, tak i pro hráče A týmu. Na začátku jen o krátkou dobu, ale později se to zhoršovalo a každý koho hokej živil, se dostával pomalu i do soukromých problémů. Komunikace mezi všemi přestala fungovat a celý chod klubu začal pokulhávat. Pořád se něco řešilo, kdo a jak zaplatí rozhodčí na utkání, jak to bude s dopravou na jednotlivá utkání, získávání tréninkových pomůcek atd. Pokud jsem si jako trenér nezajistil spoustu věcí sám, tak klub mi nebyl schopen zajistit skoro nic. Když to srovnám s kluby, kde jsem působil a kde působím dnes, tak fungování klubu v Prostějově v té době bylo hodně amatérské a fungovalo jen na úrovni slibů. Už čtvrtou sezonu působím v Havířově a tady jsem pochopil a naučil se, jak správně pracovat s mládeží a hlavně cítit podporu od vedení klubu a pracovat v dobrých podmínkách, které mi klub vytvořil.

Martine, u prostějovské mládeže jsi začínal jako trenér. Jaká byla tvoje zkušenost s vedením mladých kluků tady v Prostějově? Spoustu z nich znám a moc rádi na tebe vzpomínají, na tvůj zápal pro hokej. Jak vzpomínáš na komunikaci s vedením a fungování celé organizace?

Martin: To byla krásná doba. Já měl oproti možná jiným trenérům výhodu své pozice dlouhodobého kapitána našeho áčka a tak má touha začít pracovat i v roli trenéra měla slušnou podporu. Nejprve jsem se učil vedle zkušenějších, ale hodně brzo jsem si domluvil i svou vlastní třídu. Musím říct, že to bylo složité skloubit s kariérou hráče, ale má touha trénovat a podpora u vedení mi tohle umožnili. Nevím, jestli to bylo štěstí na ročníky, nebo výsledek toho, že jsme s kluky vždy poctivě pracovali, ale řada z nich mi dělá radost do dnešního dne někde po extraligách a dalších soutěžích. Známkou toho, že jsem snad dokázal kluky zaujmout je i to, že se ke mně dodnes hlásí a máme si vždy co navzájem říct. Mládež tenkrát patřila pod společný subjekt jako áčko, a tak mí nadřízení hlídali, abych vše zvládal. Třídy, které jsem trénoval v téhle situaci, nebyly nějak poškozeny. Pořádali se trenérské porady, tam jsme probrali věci od výchovy, metodiky hokeje až po výsledky. Myslím, že to mělo hlavu a patu. V každé třídě pracovali zkušení trenéři a tak jsem vnímal i respekt okolních větších klubů.

Sledujete stále dění v Prostějovském hokeji? Co říkáte na probíhající změny v prostějovské mládeži a co říkáte na vznik nového subjektu SK Prostějov 1913?

Michal: Dění v hokeji Prostějově sleduju pořád. Narodil jsem se v Prostějově a srdcem jsem tam pořád doma. Novinky kolem mládežnického hokeje vnímám velmi intenzivně. Když přijedu do Prostějova, tak potkávám spoustu lidí z řad rodičů i fanoušků a ti mi podávají informace, co se u mládežnického hokeje děje. Vždycky je mi z těchto informací hodně smutno, protože mládež v Prostějově vždycky patřila k těm lepším u nás, hrál se zde dobrý hokej a pořádala se spousta krásných turnajů a hrála spousta parádních utkání.  V poslední době jsem několikrát navštívil turnaj pořádaný LHK Jestřábi Prostějov a docela jsem byl zděšený, co jsem viděl. Domácích rodičů na tribunách minimum a ti, kteří tam byli, tak jen lamentovali, že něco zase nefunguje. Proto se vůbec nedivím všem těm rodičům, kteří se začali zajímat více o fungování mládeže a dotáhli to až tam, že si založí vlastní dobře fungující klub. Plně tuto myšlenku chápu, a kdybych měl dítě v hokeji v LHK Jestřábi Prostějov, tak bych jejich snahu podpořil a aktivně se na ni účastnil. Už jen jména a osoby, která se na této věci účastní, je zárukou budoucnosti. Podporuji myšlenku založení tradičního klubu SK Prostějov 1913 a líbí se mi!

Martin: Samozřejmě, že dění v prostějovském mládežnickém hokeji sleduji. Musím přiznat, že je mi z toho občas smutno. Nejde o to, že by v Prostějově už nevyrůstal občas nějaký ten šikula, ale spíš mám dojem, že se pohřbilo nadšení lidí kolem hokeje a k tomu pak samozřejmě následuje pochopitelná nedůvěra rodičů. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale takhle zdevastovanou mládež jsem dlouho neviděl. Jako rodáka mě tohle zamrzí, i když již několik let pracuji v jiném klubu. Co se týče nově vzniklého klubu mládežnického klubu SK Prostějov 1913, tak zatím neumím odpovědět, protože až čas ukáže, jestli činovníkům nově vzniklé organizace nedojde nadšení, podpora lidí, rodičů a třeba politických představitelů  z města. Znám za svou trenérskou kariéru řadu negativních příkladů (Jindřichův Hradec, České Budějovice a další), kterým sen nově vzniklého samostatného mládežnického klubu skončil dříve, než pořádně začal. Na druhou stranu vím, že tady se snaží lidé, kteří mají zájem, podporu, vizi a jsou úspěšní ve svých oborech a to dává naději. Určitě jim držím pěsti a rád budu třeba za nějakou dobu číst, že se tohle všechno povedlo a prostějovská hokejová mládež opět patří mezi stabilní úspěšné líhně mladých hokejistů v České republice.

Nyní oba úspěšně působíte na trenérských postech v Havířově. Ale řekněme, že by někdy v budoucnu například přišla nabídka z Prostějova (tedy z nově vznikajícího subjektu) na trénování. Uvažovali byste o tom? Mohli by prostějovští fanoušci opět potkávat bratry Janečkovi na našem zimním stadionu?

Michal: Jak jsem již psal, trénuju v Havířově  už čtvrtou sezonu a jsem s vytvořenými podmínkami maximálně spokojený. Práce tady je úplně na jiné úrovni než v současnosti v Prostějově. Pokud by přišla nabídka vrátit se domů do Prostějova a pracovat pro nově vytvořený klub SK Prostějov 1913, tak bych o ni určitě uvažoval. Vždycky jsem chtěl pro hokej v Prostějově dělat maximum, vyrostl jsem na tomto zimáku a chtěl bych za to hodně vrátit. Třeba ten čas ještě přijde…

Martin: Tohle je pro mě hodně složitá otázka. První pohled je ten, že letos začínám svou už osmnáctou trenérskou sezonu a postupem času mé ambice pomalu přechází k dospělému hokeji. Za druhé můj zaměstnavatel AZ Havířov mi vytvořil jak osobní, tak pracovní podmínky, které se těžko opouští. Vždy za mnou stál v dobrém i zlém a já tohle nezapomínám. Samozřejmě  je jedenadvacáté století, všechno jde strašně rychle, a to i životní změny. Tím jsem chtěl říct, že Prostějov je mé rodné město, které mi dalo kariéru hráče i trenéra a pokud nabídka pracovat tady by byla férová, viděl bych něco, co začíná mít smysl, tak nevidím důvod proč se nad tím nezamyslet. Jsem člověk i trenér, který vždy dělá věci víc než naplno a proto by mi muselo prostějovské prostředí nabídnout to, že každé ráno budu s úsměvem vstávat do práce a tam prožiji další nádherný den s mým milovaným hokejem. To je pro mě to nejdůležitější.

Jak vzpomínáte na atmosféru na Prostějovském stadionu? A sledujete občas i dění na prostějovských tribunách?

Michal: Vzpomínky na atmosféru na zimáku v Prostějově jsou nezapomenutelné. Když jsem hrával, chodilo tolik fanoušků, že to bylo až neuvěřitelně. Pamatuji si, že když jsem hrál za BHS baráž o sestup z 1. ligy se Šumperkem, bylo vždycky vyprodáno! Mužstvo hraje o sestup a vyprodáno, neskutečné… Celé město prostě hokejem žilo a dodnes žije. I teď sleduju atmosféru na zimáku v PV a když mluvím s hráči, kteří tam hrají, tak si atmosféru chválí. Vždyť proto se hokej hraje, pro fanoušky. Krásná chorea a fandění, skvělé…

Martin: Tak Prostějov je naším velkým sokem ve WSM lize a tak bych byl špatný profesionál, kdybych nevěděl co se děje u našich nedalekých rivalů. Prostějovský fanoušek býval za mé hráčské éry to nejlepší, co jsem poznal a po několikaleté odmlce musím konstatovat, že se v tomhle vrátilo tam, co jsem zažíval já. Krásná chorea, bouřlivá atmosféra a podpora jejich domácích hráčů. My soupeři to máme fakt těžké : -D.  Velká pochvala, vždy se na utkání do Prostějova těším.

Michale, tebe se ještě nemůžu nezeptat na jednu otázku. Nemusíš na ni odpovídat: V klubu jsi skončil poměrně náhle za okolností, které pan Tomiga nazval „lidské selhání“. Jak jsi celou situaci viděl ze svého pohledu. A jak vlastně fungovalo financování v klubu?

Michal: Co se týká mého konce v hokeji v Prostějově, tak už bych se k tomu nechtěl moc vracet. Když jsem byl panem Tomigou z klubu vyhozen, a i pomluven u veřejnosti, dost to se mnou zamávalo. Asi věděl, proč to doopravdy dělá… Ten kdo zná moji práci na zimáku v PV, tak si o tom udělá obrázek sám a ty co o tom nic nevědí, ty já o ničem přesvědčovat nebudu a nemusím. Na Prostějov jsem nezanevřel a vždycky se tam rád vracím.

Pánové, já vám za nás fanoušky moc děkuji za váš čas a vaše odpovědi. Pokud byste chtěli ještě něco doplnit, pak máte možnost. Jinak vám přeji ve vaší práci pro mládež mnoho úspěchů a doufám, že se někdy potkáme na našem zimáku v lepších časech.

Martin: Jeden vzkaz lidem, kteří jsou v mém srdci, bych měl. Buďte trpěliví, spravedliví a mějte tento krásný sport rádi, jako ho mám rád já. Těším se na vás, Martin Janeček.