GNK Dinamo Zagreb – Rosenborg BK 2:0, 21. srpna 2019

Počet diváků: 23 859 (0 hostů)

Na tento mač se moc těšíme a nechceme nic ponechat náhodě, proto se z Bělehradu přesouváme směr Chorvatsko s dostatečným předstihem. Nebo si to alespoň myslíme. Vzhledem k tomu, že Srbsko není v EU a nemůžeme tak využít česká data v telefonu, podíváme se jen tak orientačně na benzinkové wifi, jaký je stav na dálničním přechodu. Google mapy hlásí zdržení cca 30 minut. V pohodě, to nic není. Dojíždíme na přechod a zjišťujeme, že realita bude úplně jiná. V koloně stojíme asi hodinu a půl, než se dostáváme k úseku, kde se dá otočit do protisměru. To po chvíli váhání využíváme a jedeme na přechod někam na venkov. To se nakonec ukazuje jako prozíravý tah, který nám šetří zhruba hodinu, a tím pádem zachraňuje alespoň část fotbalu.

Po chorvatské dálnici jedeme opravdu rychle a ke stadionu Dinama přijíždíme o poločasové přestávce. Celou cestu jsem šíleně nasraný, naprostá bezmoc. Vidět z takového zápasu jen necelý poločas je obrovská škoda. Dinamo vede po půli 2:0, a tak jsme ve velkém očekávání, co se bude dít na tribunách Maksimiru.

Vcházíme na tento kultovní stadion a do očí nás ihned udeří naprostá zchrátralost všeho od konstrukce, přes vybavení, až po záchody. Kusy betonu a omítka valející se všude po zemi jsou k vidění na každém rohu. Sedačky zaprášené jakoby se tu nehrálo 20 let. Nic z toho by mi nijak zvlášť nevadilo, stadion jako takový bych podle toho nikdy nehodnotil, ale tohle bylo to nejmenší. Co je na Maksimiru s přehledem to nejhorší, je vzdálenost jednotlivých tribun od hřiště a také od sebe samotných navzájem. Z horního patra hlavní tribuny, kde sídlíme, je to k Bad Blue Boys za bránou asi tak 9 kilometrů a na hřiště tak 8. Naprostá šílenost. Ve srovnání s Maksimirem je náš prostějovský zimák akustická lahůdka.

Dalším zklámáním pro mě je absence hostů z Trondheimu. Rosenborg není fanouškovsky vůbec špatný, a tak jsem vzhledem k důležitosti zápasu (závěrečné předkolo Ligy mistrů) očekával trojciferné číslo výjezdníků z Norska. Nepřijel vůbec nikdo. Proč tomu tak bylo, netuším.

Teď už ale k pozitivnějším aspektům mače. Domácí Bad Blue Boys v počtu zhruba 2000 fanatiků fandí s velkým entuziasmem, přesně tak jak byste od takového tábora očekávali. Často se k nim přidává i protější podélná tribuna, jež působí taky velmi živě. Naše tribuna a ochoz za druhou brankou jsou z drtivé většiny mrtvé. Občas někdo tleská do chorálu, ale nic co by nějak stálo za řeč. Na hřišti se žádné velké představení nekoná, Dinamo drží dvoubrankové vedení a Rosenborg nemá potřebnou kvalitu, aby domácí zatlačil.

Pomalu se tak chýlí utkání ke konci, když BBB rozjíždí chorál “Volim te Dinamo”, jenž zpívá několik minut celý stadion. I na této zbořenině bez jakéhokoliv náznaku akustiky je to úžasný hukot, u kterého běhá mráz po zádech. Už kvůli těmto pár minutám se vyplatilo přečkat všechno to dálniční trápení a čekání.

Po zápase se vzhledem k absenci hostů nic neděje, všichni se za lehké spoluúčasti pyrotechniky rozcházejí buď domů nebo do hospod.

Dinamo je bezesporu skvělý fanouškovský tábor, ale velmi mu škodí ve všech aspektech příšerný stadion. Na zastřešeném stánku s tribunami u trávníku by to ze strany BBB bylo jistě o sto procent lepší a hlučnější. Za současného stavu bych ale případným cestovatelům a stadionovým nadšencům doporučoval jiné destinace k navštívení.

Sepsal: Pirlo

BBB Dinamo Zagreb