Benátky nad Jizerou – Prostějov 1:3, 8. prosince 2018

Sobotní výjezd pro mě začíná v 9:00, kdy se informuji, kolik že Hanáků vyráží do Benátek, a při zjištění jednoho volného místa si dávám pár minut na promyšlenou, jelikož mě druhý den čeká ranní pracovní cesta do Barcelony. Po zvážení se nakonec přidávám k posádce výjezďáků. Kolem půl desáté jedeme vyřizovat věci spojené s vypůjčením tranzitu, během cesty pro tranzit zjišťujeme co že to v autě za 10 000 dělá takový randál, upadené spojky držící výfuk se postarají o první z mnoha dnešních zábav, a se slovy majitele vozidla “Já to prcám, šajz jakési” odstavujeme vozidlo, přesedáme do tranzitu a a před půl dvanáctou vyrážíme směr Benátky.

Po cestě nabíráme barmana dnešního výjezdu a hned na další nabíráme hlavního dodavatele šnapsu. V autě se tradičně postará o zábavu přenosný reproduktor, a za vůní všech různých flašek projíždíme miniregion Konicko, který byl lákadlem na večerní cestu. Záměrně jedeme vrchem, abychom se vyhnuli případným kolonám na D1. Po cestě potkáváme Helenku Vondráčkovou a cca půl hodiny před zápasem parkujeme pod zimákem. Na pokladně nás čekají lístky od Dubisa, čím mu tímto děkujeme, a lístky proplácíme do chorea. Na stadionu se ujímáme tribunky nad balkonkem a rozjíždíme doping přímo nad hráči, to se nelíbí místní sekurity a jsme žádáni, ať se přesuneme do svého sektoru naproti. Odmítáme a za popěvků dalších choralů pokračujeme. Po chvíli je na nás přivolaná policie. To už začíná zápas a všichni stojíme v našem sektoru, kde se nás schází 24, z toho 13 aktivně fandících. Fandíme od začátku a za pomoci spíkra bez megafonu předvádíme celkem slušný doping. V létech minulých to bylo o fous lepší, ale to jsme na tribunách měli soupeře. Letos bohužel, kotel prázdný, buben nikde, nevím, zda je v Benátkách nějaký bojkot, ale že nikdo neslyšel ani třískaní do popelnice u domácích, to je co říct. Hráče ženeme k vítězství a vyhráváme 3:1. Dáme si tradiční děkovačku, Kuba Neužil skočí rybičku, my skáčeme do tranzitu, a vyrážíme směr rodnou Hanou. Po cestě nás baví nejrůznější příběhy, třeba jak jeden z nás nemůže vidět krev, ale přitom je vyučený řezník. Nejlepší část nastává, když vezeme jednoho člena posádky domů, cesta přímo přes les, kde potkáváme tak 8 srnek, a čekáme kdy na nás místní domorodci udělají partyzánku a oberou nás o tranzit. Kolegu vyhazujeme u hospody a část z posádky se staví doplnit hladinku rumem. Štamgasti nechápou, co že to vešlo do knajpy, a už vůbec ne to, že jedeme z hokeje z Benátek nad Jizerou. Jedna místní samička si myslí, že jsme fotbalisti, ale když říkáme, že fandíme Prostějovu nikdo z nich nechápe. Věřím, ze kdybychom jim vysvětlili jak to funguje, a že jezdíme za svoje náklady, budou nás považovat za blázny. Fungování téhle přírodní rezervace je poněkud zvláštní a pro některé je to větší zážitek než prázdný stadion v Benátkách. Cestou domů se ještě stavujeme do dvou hospod na ruma a několikrát děkujeme řidiči, který se probudil z mrtvých. Konečně se dostávám domů a před dvanáctou ulehám do postele. Po sedmi letech střízlivé z výjezdu a za lehkých obav abych nezmeškal letadlo…

Sepsal: Papír