Sokolov – Prostějov 5:4, 8. ledna 2022

Zažil jsem už pár zajímavých výjezdů, ale tenhle byl něčím zvláštní, nějakým způsobem kuriózní. Jako dopravní prostředek volíme vlak, který nám vyjíždí z Prostějova v 8:00 a příjezd do města uhelných dolů je naplánován na 15:07. Tři přestupy, mezi kterými je vždy maximálně čas přejít z perónu na perón, dělají ve finále krásných 7 hodin na cestě. Na prostějovském nádraží se schází tři fanatici a jeden spiderman. Když se řekne výjezd, každý se těší na něco jiného. Někdo na hokej, někdo na poznání nového města, někdo na degustaci alkoholu mimo domov, protože ho už nebaví poslouchat řeči staré. Tento borec si našel v oblibu ve správném zakrývání úst maskami známých osobností. Trochu mi to připomíná našeho, dnes již mrtvého kamaráda Kemu, který si zase s oblibou výjezd co výjezd kupoval nové sluneční brýle. Ať je ti zem lehká, kamaráde!

Nicméně tři fanatici a jeden spiderman nasedají na první spoj této dlouhé cesty PV-Olomouc. Na nástupišti se ještě setkáváme s jedním tanečníkem, který si dal noční v prostějovských barech, ale místo výletu do Sokolova míří domů do Olomouce. I přes snahu jej přemluvit se nám to nedaří, a tak z Olomouce do Prahy vyrážíme stále ve čtyřech. Zabíráme dětské kupé, ve kterém jsme vydrželi asi jen 9 minut z důvodu místenek. Nenecháváme se ale odradit a přesouváme se hned vedle, kde již zmíněné místenky neplatí. Cesta ubíhá docela rychle, otevírají se první šnapsy, řeší se historické baráže prostějovského hokeje a vzpomíná se na již legendární tiskovku Aloise Chlustiny. Asi po 7 zmeškaných hovorech nás kontaktuje ten, který se na výjezd těšil ze všech nejvíc, jenže mu nebylo přáno a spánek byl silnější než budík. Vymýšlíme všelijaké alternativy, jak by nás mohl dohnat, ale už je bohužel dost pozdě, a řídit přes celou republiku s XY promilemi v krvi nedává moc smysl. Nakonec však ukázal svůj charakter, a přijel nás vyzvednout ve 2 ráno do Olomouce, čímž mu tímto děkujeme!

Ve vlaku Praha-Plzeň obsazujeme v otevřeném prostoru čtyřsedačku, ale opět ty místenky. Nedá se nic dělat a tak zklamaně kráčíme směr kupé. Cestou ještě pomáháme slečně s kufrem do horního úložného prostoru, což by na první pohled neměl být problém. Kufr ale váží asi 800 tun (stejně jako vlak, který minule cestou z Pitoměřic srazil divočáka, a ukončil jízdu) a my tak alespoň máme možnost přemýšlet co bylo jeho obsahem. Největším favoritem je mrtvola, nicméně tip, že tam má cenné kovy, které jede prodat do kovošrotu v Plzni, protože tam dávaj víc než v Praze, není taky úplně k zahození!

V kupé směr Plzeň přisedáme k mladíkovi, který prý jede na boxerský kemp výběru České republiky, a jestli ho prý vyberou, tak by se mohl kvalifikovat na olympiádu. Přicházíme s nabídkou, zda s námi nechce na hokej, ale to bohužel odmítá. Při příjezdu do Plzně nám dochází většina šnapsu, a jelikož máme na poslední přestup asi jen deset minut, rozhodujeme se abstinovat.

Na trase Plzeň-Sokolov přichází doposud největší sranda dnešního výletu. Nejdříve usedáme vedle mlaďocha Jaru, který si prý odjel z Mariánských Lázní na kalbičku do Plzně, a jelikož už víme, jak jsou na druhé den těžké časy, dostává od nás jedno z posledních piv, aby mu střízlivění šlo líp. Co ale přichází potom nemá obdoby. Náš Jara vystupuje v Mariánkách, a na jeho místo usedá Honza Nguyen, který s náma jede od Plzně a pokládá fantastickou otázku. „Ten vlak asi nejede do Prahy co“ Koupil si totiž lístek do Chodova, a tak místo do Prahy-Chodov, jede do města v Karlovarském kraji. V Praze ho prý v 15:00 čeká jeho 14ti letá přítelkyně, a už teď bylo jisté, že to nestíhá. Korunku tomu dává průvodčí Flégr, který mu vždy po projeté stanici řekne, že měl vystoupit. Perličkou ještě je, že Honza je velkým fanouškem komunismu, což nenechává klidného jednoho z nás, a tak Honza opouští vlak v další stanici.

Po sedmi hodinách přijíždíme konečně do Sokolova. Cestou z vlaku se ještě seznamujeme s pantátou, kterého se ptáme na doporučené restaurace v tomto městě. I přes jeho ochotu nás doprovodit nás nakonec zlákal fotbalový špíl 1.A třídy Citice-Březová, který měl asi stejnou úroveň jako u nás okres 4. třídy. I přes nabídku vystřídání dvou fotbalistů s tepláky za naše dva výjezďáky trenér odmítá a my se tedy vydáváme hledat nějakou tu knajpu.

Nacházíme slušně vypadající steakhouse, a i přes otevírací dobu do 15:00 je světe div se otevřeno. Dáváme nějaké vodky, piva, gulášovky, burgery, steaky a po skvělé filharmonii na talíři se přesouváme na zimák.

Odtud bereme lístky od hráčů, za což jim znovu děkujeme, a přicházíme do sektoru. Věšíme vlajku, za kterou se nás nakonec schází 6, začínáme prvními chorály a než se nadějeme, na světelné tabuli svítí 3:0. Tento výjezd jsme si ale přijeli primárně užít a spíš než chorály používáme pokřiky. Vzpomínáme na dnes již legendární hráče z postupové sezony, na naše rivaly, a také nesmíme zapomínat na naši novou posilu Marka Račuka, který se k nám vrátil po klubové potyčce se spoluhráčem z Kladna. Dáváme mu jasně najevo, že v tomhle týmu nemá co dělat, a že ho tu nechceme! Zápas naši hráči nakonec vyrovnávají na 4:4, ale bohužel v 59. minutě znovu inkasujeme a zápas prohráváme 5:4.

S hráči si zatleskáme a míříme ven, kde máme objednaný taxál, aby nás odvezl na vlak do Chebu, jelikož ze Sokolova nic nejede. Řekněte mi, jaká náhoda může být, když vytočíte první číslo po vyhledání „taxi Sokolov“ a dojede pro vás otec Matěje Zadražila, co za Prostějov hrával v sezoně 2018/19. Cestou rozdáváme informace o Prostějovu, zkoušíme stáhnout cenu na kilo za jednoho, leč marně a nakonec příjíždíme do cigánsko-feťáckého squattu jménem Cheb – hlavní nádraží.

V automatech nakupujeme nějaké občerstvení na dlouhou cestu domů, ovšem po všimnutí někteří obyvatelé tohoto místa používají tyto automaty jako maty z herny. Člověk by ani nevěřil, kolik času na tom mohou trávit. Při odchodu na perón nás odchytí místní šerif, který má tento rajón pod palcem, ať se prokážeme jízdenkou, že se v hale zdržujeme déle, než by bylo žádoucí. Jeden výjezdník mu odpovídá slovy: „Myslíte, že tady v tom hnusu mezi feťákama a cigánama chci trávit víc času než musím?“ Odpovědí bylo „Ty seš rasista. Co máš proti cigánům?“ Na to už jen reagoval, že cigán není rasa, a my si to po skvělém dialogu můžeme odkráčet na nástupiště. Ještě by bylo vhodné dodat, že tento šerif byl též ze spolku lovců železa, a s úsměvem svým přítomným kamarádům ve svém kutlochu nabíjel telefony….

Nastupujeme na vlak směr Praha, a v poloprázdném vagónu usedáme do sedačky naproti mladé slečny. Probíráme doposavadní zážitky na cestách a vyčkáváme na příjezd minibaru. Zanedlouho se s vytouženým vozíkem řítí Štěpánka, která je našim nákupem zmatená jak abstinent v Xku. Celý nákup trval asi 15 minut, a Štěpánka svůj úkol vůbec nezvládala hladce. Chvílemi byla otázaná, zda jí je opravdu dobře, protože to jakým způsobem vystupovala nesvědčilo nic dobrého.Tato situace pobavila vedle sedící slečnu, Věru Bílou (ne, nevypadala jako ona, jen měla stejné, správné, příjmení) a my tak po vykoupení všeho alkoholu nabízíme víno, a tím ji zlákáváme k pauze od učení.

S Věrou probíhá slušná debata, vše se vyvíjí skvěle a jeden z výjezdníků neváhá přijít s nabídkou návštěvy našeho města. Věra váhá, váhá, ale nakonec přeci jen odmítá. V tom se k nám ale řítí naše prodavačka Štěpánka, a je otázaná na to samé. Její odpověď je pro mě dodnes matoucí:
„Já bych jela, ale je venku tma.! Okamžitě reaguje jeden z nás: „My nemůžeme za to, že slunko zapadá, kdyby to šlo, tak bych mu řekl ať vyleze“ Poté se za námi ještě jednou vrací, že jde nakonec na večerní zábavu do Prahy, a že ji tam čeká kamaráda. I přes nabídky, že můžou s kamarádkou obě, odmítá. Dokonce odmítá i přítomnost nás v Praze, a tak se tahle situace vzdává. To už přijíždíme do hlavního města, kde nás čeká poslední přestup.

Na trase Praha-Olomouc spontánně usedáme do jídelního vozu, ve kterém nakonec dojíždíme až do Olomouce. Objednáváme točený a jídlo, bohužel točeny není, a jídlo je jen některé, protože ho prý v Praze zapomněli naložit. Asi po osmi konzultacích číšníka s kuchařem zjišťujeme, co vůbec je a není, a věta „moment, já se zeptám“ mi bude dlouho ležet v hlavě. Cesta je únavná, otravná. Šestnáctá až devatenáctá hodina na výjezdu si vybírá svoje, a pronáší se tvrdá, leč pravdivá slova: „Tohle není výjezd, ale rituální sebevražda“.

V tom ale přichází zlatý hřeb tohoto výjezdu a ve dveřích se objevuje ruský voják z Call of Duty 2, kterému chybí jen samopal PPŠ-41 pod kabátem. Myslím tím průvodčího, který dostal pojmenování důstojníček. Náhle ožívá jeden z nás, pro kterého to byl po Litoměřicích teprve druhý výjezd v životě, a začíná rozjíždět svoji alkoshow. Nakalit se na posledních 100 km není jen tak, a zaslouží si velké smeknutí. Baví nás příběhy jako mucha v lednici atd atd…. V tom ovšem dostává chuť na zaslouženou cigaretku a míří si to mezi zbývající důstojníčky sedící taktéž v jídelním voze. Tam ovšem probíhá velká vlakopárty, a dle mého názoru nezůstalo jedno hrdlo suché.

Holt, jaké si to v práci uděláš, takový to máš. Cigaretka je bohužel povolená pouze na záchodě, a tak mu nezbývá nic jiného, než tahle možnost. Přeci jen, zapálit si přímo v jídeláku by byl styl hodný naší výjezdové legendě, ale po kladných vztazích s důstojníčky nechceme dělat problémy. Času ve vlaku už moc nezbývá, a na rozloučení s důstojníčky jeden z nás spouští z vlastních úst zvuk káněte. Neptejte se mě proč, nevím, doteď nechápu, ale prostě….káně…..

Při příjezdu do Olomouce na nás čeká šípková růženka, která na tento výjezd zaspala, ale dojela pro nás aspoň na nádraží. Dva z nás ještě rozváží do místních barů, dva míříme domů vstřebat tuhle magoriádu která trvala 18 hodin a měřila přes 1000km.

Sepsal: ValerijKniazev