Slavia Praha – Prostějov 4:5, 20. ledna 2016

Ve středu nás čekal výjezd na Slavii, který opět připadl na všední den, takže ač jde o atraktivního soupeře, velkou účast na výjezdu nečekáme. Krátce po poledni se soukáme do auta, vyzvedáváme vlajky a vyrážíme do hlavního města.
Cesta ubíhá rychle, přemýšlíme nad choreografiemi pro play-off a důležité zápasy ještě před ním a bavíme se občasnými poznámkami našeho „bezbariérového řidiče“ k dalším šoférům na dálnici. K pražskému Edenu přijíždíme zhruba hodinku před zápasem, skočíme do nedaleké hospody na jedno předzápasové a pomalu se přesunujeme po namrzlé cestě do haly.
U vstupu jsme prošacování, ale narozdíl od našeho prvního výjezdu do Prahy se security tentokrát chová normálně a nikterak nebuzeruje. Do zápasu zbývá možná deset minut, když se objevujeme v sektoru. Velký výjezd jsme nečekali, ale prostor pro nás vymezený je úplně prázdný až na pár lidí stojících úplně v horní řadě. Věšíme tedy černou flagu Prostějováci a čekáme. Lidi nakonec přichází a náš počet se zastaví na čísle 38.
Co nás překvapuje snad ještě víc než náš prázdný sektor, je prázdný Eden, ještě při nástupu hráčů na led na zimáku takřka nikdo není. Stejně jako do našeho sektoru se však i na zbytek stadionu lidé dotrousí, i tak bych návštěvu 892 diváků však označil za tristní.
Se začátkem zápasu začíná fandit domácí kotel, který je dirigován spíkrem, přesněji se na tomto postu střídají dva lidé. Jak je zaplněný, nevím, protože kotel je na stejné tribuně jako náš sektor, co však mohu říct, je, že fandí lépe, než když jsme v Praze byli poprvé… nebo teda aspoň ne tak špatně. Možná to je tím, že my nefandíme tolik jako při první návštěvě Edenu, ale domácí kotel se mi teď určitě líbí o něco víc.
My v první třetině fandíme tak nějak v rámci možností, občas jsme dobře slyšet při hluchém místě domácího sektoru, ale myslím, že v první části na tribunách svádíme s domácími relativně vyrovnaný souboj, což jen svědčí o tom, že to z jejich strany žádná bomba není.
Po první třetině prohráváme 1:0, ve druhé dostáváme dva góly a za stavu 3:0 jsme z toho všeho tak nějak otrávení, ještě když vidíme, že výsledky našich největších konkurentů by nám moc nehrály do karet. To se podepisuje i na fandění, které je spíš nárazové a nic moc. Krev do žil nám vlévá až Michal Dragoun, který dá během posledních třech minut prostřední části hattrick a srovná na 3:3.
Ve třetí třetině nás pošle do vedení Lukáš Krejčík a z deprese druhé třetiny se náš sektor mění na poměrně šťastné místečko, fandíme na naše možnosti celkem dobře, když vezmeme v potaz, v jaké jsme byli sestavě. Domácí kotel je docela zdechlý, ale ono se není asi moc čemu divit, ožije, až když Sešívaní srovnají na 4:4. Nám to však neubírá a fandíme dál, obrovský výbuch euforie přijde necelé dvě minuty před koncem, kdy Lukáš Luňák famózně vstřelí pátý gól. Ty poslední dvě minuty jde z našeho kotle skvělý rachot a ve ztichlém poloprázdném Edenu se rozléhají naše pokřiky a chorály, škoda, že to tak nebylo déle než poslední dvě minuty. Třeba celý zápas jako na prvním výjezdu.
Hráči mají z výhry obrovskou radost a pár z nich si při příjezdu na děkovačku s námi prozpěvuje „Ať žije Prostějov“. Jeilkož v Edenu jsou nízká plexiskla a tribuny blízko k ledu, houkneme na hráče, ať tentokrát „Táhneme na hokej“ začnou oni. Poslechnou nás a následně přichází poměrně vtipný okamžik, když naši hokejisté sami překřičí domácí děkovačku. Pozdravíme Michala Dragouna, který za nás nastoupil po pauze a hned se blýskl hattrickem. Chvilku přemýšlíme, jestli náš tým nezavoláme zpět, ale nakonec se shodneme, že jsme nefandili tak dobře, abychom je museli volat na druhou děkovačku, nejsme přece Kladno…
Cesta zpět je klidná, někdo pospává, někdo vykecává a krátce po půlnoci se objevujeme zpět v Prostějově po dobrém výjezdu dle toho, co se dělo na ledě, o něco slabším, pokud bychom se soustředili na představení na tribunách a s lehkým nepochopením toho, že jsme letos zvládli se Slavií uhrát deset z dvanácti možných bodů.
Sepsal: Kafka