Litoměřice – Prostějov, venkovní zápasy, čtvrtfinále 2021/2022

S rodící se myšlenkou zavítat na dvoudenní výjezd do Litoměřic si pohráváme už po prvním vyhránem zápase předkola play off v Kolíně. I přesto, že je nejspíš každému jasné, že počet nebude nikterak vysoký, vyhrává myšlenka skvělé destinace, a tím i skvělé zábavy. Nakonec je nám přáno, vyhýbáme se Vsetínu, a můžeme si to namířit na sever Čech.

Jednu chvíli to vypadá, že bychom mohli naplnit i dvě auta, bohužel přichází zamítnuté dovolené, nemoci, a nebo jen neaktivita, a tak v 13:00 vyráží fantastická čtyřka vstříc novým zážitkům. Cesta ubíhá velmi rychle, dáváme překvapivě jen jeden luleč, na kterém se začínají škrabat stírací losy a míchat první drinky do petky Tesco za 4,90. Před příjezdem do Liťáku je všechen chlast v nás, parkujeme auto za zimákem a jdeme koupit lupeny za sympatickou cenu 100 Kč.

Při vstupu do sektoru doufáme nějakou podporu našich příznivců z Čech, leč marně, a tak je to dnes jen na nás. Nakupujem pivka Radegast za pětatřicet a zábava konečně začíná. Po vyhlášení naší sestavy přichází na řadu sestava domácích, kdy je hlasatelem hlášeno jméno, a tribuny odpovídají příjmení. Domácím tak se svými hráči pomáháme. Bohužel příjemní neznáme, a tak jej nahrazujeme již tradičním „cigán“. Domácí nevěřícně otáčí hlavy na náš sektor, a v půli hlášení už rezignují a tak se pozbytek sestav nese celou Kalich arénou jen „cigáááán“. Domácí hráči nastupují do zápasu s litoměřickou „hymnou“, která vychází z úst známého fromtmana kapely Tři sestry Fanánka Lou Hagena. I přesto, že ocěňujeme Fanánka jako skvělého umělce, tak i skvělého pijana, v tomto u nás má vroubek hodný vymazání všech jeho skladeb z mobilních telefonů.

Zápas začíná, a za dvěma vlajkami, ukrajinskou, a prostějovskou s pečetí, se pouští do přestřelky čtyři Prostějováci proti tisícovce domácím. Nejdřív si moc šancí nedáváme a spouštíme support, jen když nehraje hudba a domácí nemlátí do popelnic. Na to se později vysereme a fandíme téměř bez přestávek. V chorálech se střídáme postupně, kdy každý rozjede jeden, a ten se poté udržuje. Prvotřídní zábava snáší kvalitní měřítka, a během první přestávky nám chodí zprávy, kolik že nás tam je, a že jsme kvalitně slyšet. To nám pohladí naše ega a do druhé třetiny spouštíme support ještě víc. Také při výměně stran zdravíme synátora svazové děvky, mladého Krále, který je nejspíše natolik rozhozen, že v přerušení opakovaně počítá dlažbu na zemi zimáku. Nelze si nevšimnout neskutečně okatého tlačení sudích, kteří domácím písknou úplně všechno, a tak to máme na přesilovky 8:3 pro domácí.

Krev do žil nám také vkládá první gol zápasu z hole Ruďáka, který střílí zpoza brány, jak tomu bylo i v posledním vzájemném špílu v Kalich aréně. Ještě před koncem druhé periody vnímám zvýšenou koncetraci security, a při počítání kolem sektoru přicházím na číslo 10 a také trojici hasičů. Docela slušný počin skrz pár hostů. V tom se zakecávám s mladým sekurity, který mi říká, že to není vše, a je jich na nás celkově 17, a k tomu venku prý 20 fízlů 😀 Zažil sem ledacos, ale 10 lidí, na jednoho fanouška je už přeci jen moc…

Třetí periodu dostáváme během první minuty dva fíky, nás to ale nechává klidnými a všichni věříme, že tu vyhrajeme. To se také děje, Prostějov otáčí vývoj zápasu a vítězí 2:4. Skvělý zápas našich hokejek, se kterými si vzájemně děkujeme. Na odchod se mě ještě security ptá, kolik nás asi tak bude zítra. Hlásím rovnou stovku, s tím, že se možná seknu o jednoho nebo dva členy.

Opouštíme zimák, posbíráme věci z auta a míříme si to na hotel. Zde se letmo ubytujeme a vyrážíme do víru maloměsta. Již tradičně usedáme do naší známé Budvarky na náměstí, kde může začít oslava dnešní výhry a vedení 1:0 v sérii. Bohužel sil moc nezbývá, a tak padne jen pár škopků a večeře v podobě kolene, ze kterého necháváme zabalit kosti, které s námi později putují na druhý špíl a poté i do Prostějova. U servírky se ještě informujeme, zda tu najdeme nějaký zajímavý podnik, který stojí za to navštívit. Po menší poradě s kolegou nás posílají k Sandokanovi. Pardon, bar Desperádo, a tak vyrážíme.

Jelikož moc nevíme, co od toho čekat, a jelikož nejsme v buhvíjaké sestavě, vytahujeme kosti na případ boje. To se naštěstí nekoná, a v Desperádu nás vítají s otevřenou náručí. Doslova. Téměř ihned po usednutí k nám přiskakuje místní štamgastka, která tento bar okupuje jako jediná z řad ženského pohlaví (doufejme). Poprvé, a naposledy na tomto výjezdu se dáváme na menší ústup, když vidíme kvalitní knír pod jejím nosem. Někteří z nás znejistí, někteří se brání proti její líbací technice, a někteří inkasují tvrdý slovní úder „ty máš v hlavě vyhulíííííííno“. Nakonec vše zvládáme, a dáváme v baru pár panáků, při placení se ještě seznamujeme s místními štamgasty, kteří nám fandí, a doufají, že z Litoměřic odvezeme dva body. V tom se opět vynoří náš kníratý nepřítel, který (na nás?) bere od barmana sklenici, v tom ale upadají její sluneční brýle, které nám podává jeden ze štamgastů, ať si je vezmeme jako medaili. Neváháme ani chvíli, a navazujeme tak na tradici s brélkami. To by z Desperáda stačilo, a vydáváme se tak na cestu přes půl Litoměřic na hotel.

Cestou se snažíme ještě posbírat jednoho z minulých výjezdníků do této destinace, který tu zesochovatěl. Marně. Noc probíha v naprostém klidu. Až pro jednoho z nás, který nemá tvrdý spánek, a tak musí celou dobu poslouchat chrápání spolunocležníka. Jeho stav nasranosti trval až do 4:00, kdy už rezignoval, a začal se nad tím pobavovat. Jeho doba spánku přichází až v 7:00, ta je ale záhy narušena. V noci totiž zamkl jeden z nás dveře, které vedou přímo do společné kuchyňky, vedle které máme pokoj. Takže v 7:19 přichází bušení na dveře. Tohle ale zvládá dveřní správce s ledovým klidem, a elegantně odemyká dveře a zárověn zapadá opět do pokoje. Doba spánku pokračuje ještě zhruba hodinu, kde kolem půl deváté jsme všichni vzhůru. Překvapivě ten, který spal nejmíň se cítí nejlépe vyspaný a prohlásí se za Nikola Teslu, kterému ke spánku stačili pouze hodiny dvě. Namíříme si to na nachystanou snídani, která u některých probíhá tříchodově, protože si na pokoji zapomněl igelitku a nemá to kam dát, další se této snídaně účastní už podruhé….Vracíme se zpět do pokoje pro věci, kde probíhá loterie v podání mince. Panna je výlet do Terezína, orel návštěva místních kiosků a hospod. Neuvěřitelně padá každému učastníkovi panna, a tak i přes nechuť některých z nás vyrážíme na výlet. Ještě předtím se ale stavíme do auta, které je u zimáku, odložit věci a vzít jeden důležitý předmět pro tento den. Když už jsme tu tak zkouknem, jestli nemají náhodou naši plejeři trénink. A taky že jo, obsazujeme střídačku, poté se potouláme po tribunách, kde zkoumáme uchycení bubnu domácích, ale způsobujeme docela velkou pozornost, a tak zimák opouštíme. V tom na nás přes plexisklo ťuká golmanská dvojka Martin Altrichter, zda mu nedáme nějaké nálepky na vyrážečku. Přidává se také Pepa Zajíc, a tak klukům dáváme asi tři balíčky.

Cestou do Terezína přecházíme most přes řeku Labe, na kterém probíhají sázky, kdo spadne jako první, mijíme místní OBI market a za chvíli přicházíme na polňačku, která nás dovede až do sousedního města. Protože ale nejsme žádný desítky, a ještě před tímto vycházkovým tripem zjištujeme, že se nedaleko od Terezína nachází golfové hřiště Kotlina, přichází vhodná chvíle, opatřit si ty správné hole….Cestou sbíráme kdejaké klacky, vytahujeme výše zmíněný předmět, kterým je florbalový míček a začíná se s prvním drilem. Odpálíme pár backspinů, které nás lehce zdrží, nicméně hřiště už je, co by pyrem dohodil. Rozhlížíme se, na jaké jamce začneme, ale po pohledech místních hráčů vybíráme spíše něco v ústraní. Nakonec vidíme opuštěnou jamku hned vedle lokálního bistra, a tak můžeme rozjet tenhle Masters Tournament. Na green se staví prodejce krmiv, a i přes první promáchnutí nakonec pálí velice povedenou ránu. Zbytek účastníků na hru rezignuje, možná taky proto, že máme jen jeden míček a vydáváme se tak raději prozkoumat bistro.

Opíráme naše klacky o lavičku, a při příchodu se paní servírky ptáme, zda se tu náhodou nekrade, že jsme si hole odložily venku. Ujistí nás, že ne a tak dáváme po pivku a vyrážíme dál.
S příchodem do Terezína hledáme rozumnou knajpu, kde potěšíme naše žaludky. Jeden z nás je natolik nervozní a nasrané, že již plánoval návrat do Litoměřic, to by ovšem přišel o tenhle gurmánský zážitek ve vybrané restauraci, která má dle google udajně 4,3 hvězdiček!

V hospodě ani noha, ze třech meníček už jedno není, a tak nakonec volíme jen pivo, číšník nevěřícně kouká, nedokáže situaci pochopit, avšak s ním máme strpení, jelikož jsme právě došli do hospody, která je pod projektem začlenění lidí s mentálním postižením. Skvělé překvapení na závěr tohoto tripu. Dopijíme pivo, objednáváme taxál a míříme zpět do města na soutoku Labe a Ohře.

S taxikářem prohodíme pár slov, probereme hokej a nakonec se necháme dle jeho doporučení dovést do nějaké místní putiky. Pivovarský sál, proč ne.
Hospoda skvělá, útulná. Degustujeme místní lahodný mok s názvem Kalich, prokládáme zelenou, a v tom si všímáme, že na televizi běží songy z Xoutube. Se servírkou ujednáváme dohodu, že za každé kolo panáků nám pustí song na přání, a tak nemůžeme začít ničím jiným, než hanáckou skladbou od Stracenyho ráje. Vašek. S polohlasným békáním si užíváme tuhle skvělou atmosféru a světe div se, i servírka je spokojená. Dále zazní hity od Petra Muka-Zrcadlo, Chesney Hawkes-The One And Only a dále a dále. Nakonec tuhle skvělou parádu zakončíme státní hymnou v podání prostějovského fanouška a občasného zpěváka.

Z hospody vypadáváme zhruba po čtyřech hodinách a míříme si to přímo na stadion. Je to podivuhodné, věřil jsem, že po skvělé včerejší výhře dojede navíc nějaké to auto. Asi měli všichni jiné plány, a tak je to na nás. Spouštíme chorál: Je nás málo-samé kvalitní, opět vyvoláváme domácí hráče s přijmením cigán a další nenávistné chorály proti tomuto svazovému nepříteli. Věšíme stejnou sestavu vlajek jako včera, mezi které ale přidáváme kosti ze včerejšího kolene, s vírou, že nám dnes přinesou štěstí.
Na ledě je to daleko větší přestřelka než včera, a na první gol našeho týmu čekáme jen čtyři minuty.

Bohužel tuhle radost nám kazí domácí, a do minuty je srovnáno. V první třetině přidávájí ještě jeden fík, a tak prohráváme 2:1.
Na začátku druhé třetiny přidávájí domácí další branku, na kterou sice najde odpověď Petr Mrázek, ale to je z naší strany vše. Domácí opět zvyšují na dvougólové vedení a nám zbývá poslední perioda. O přestávce k nám do sektoru zavítá jeden muž a hlásí: „Hoši, já su sice z Jihlavy, ale našel sem si z Litoměřic starou, a co sem chodím, fandim proti nim. Doma poražte ty svazovy děvky! Já je nenávidím“.

Poslední třetina mohla změnit celý průběh utkání. Dáváme kontaktní branku, a navíc máme dlouhou, pětiminutovou přesilovku. Tu bohužel neproměnujeme, domácí využívají této příležitosti a sází nám do brány tři fíky na rozloučenou. 7:3.

My se snažíme fandit celých 60 minut, bohužel sil po včerejšku moc nezbývá, a tak spíš než chorály volíme pokřiky. Kotel domácích je nepochopitelně rozdělen do dvou řad, které jsou od sebe nějakých 5 metrů. Jedou pořád jedno a to samé. Stadion!!! Stadion!!! Po gólech se sice raduje celá hala, ale to je asi tak vše…

Usedáme do auta, a skoro bez přestávek si to míříme na Hanou. Cestu nemá cenu nijak zvlášť probírat. Někteří spí, někteří vstřebávají zážitky, někteří řídí.

Shrutí tohoto výjezdu je jednoduché. Sbíráme spoustu zážitků, a co je hlavní, dovážíme do Prostějova velice cenný bod, díky kterému můžeme tuhle serii doma ukončit! Jedinou kaňkou zůstává náš počet. Protože být nás více, mohli jsme hráčům zařídit plnohodnotnou domácí atmosféru…

Sepsal: Papír