Benátky nad Jizerou – Prostějov 4:6, 20. prosince 2017

Do Benátek chceme vyrazit alespoň v 15 lidech, což se s blížícím odjezdem ukazuje jako čím dál větší utopie. Nakonec volíme jeden tranzit, který plníme počtem 8 kusů a po nezbytném nákupu vínek míříme směr Venezia. Cestou k Brnu opravdu řešíme, jestli nezajet raději do italských Benátek, než do těch skandinávských. Nakonec vítězí nerozum a jedeme na sever.

Ze začátku trasy rozjíždíme diskotéku jako za starých dobrých časů Simetrixu, což kvituje především náš řidič – pamětník. Postupně ale přebírají iniciativu hlasové záznamy z legendárních zápasů dřívější doby, především proti zkurvené Moře a Kometě. Zavzpomínáme na kultovní hymnu HC Prostějov, které jestřábí paskvil nesahá ani po kotníky.

Prahu objíždíme přes okrajové čtvrtě a nestačíme se divit, v čem bydlí obyvatelé 6. nejbohatšího regionu EU. Okamžitě začínáme srovnávat s prostějovským parlamentem a po důkladné analýze vyhodnocujeme souboj jako remízový. Ovšem s tím rozdílem, že v parlamentu bydlíte za 1500 Kč měsíčně a v Praze tak za desetinásobek.

Přijíždíme do Benátek, kde si prostě řekli, že nejlepší místo k postavení zimáku bude na kopci v nadmořské výšce 1913 m. n. m. Chvíli mi trvá, než se popáté v životě doplazím do této skvostné haly a hned u vchodu mě už čeká vrchol dne. Tajnou fintou se totiž dovídáme, že domácí plejeři Král a Husa mají odloženo pár lístků, a tak neváháme a jedním smyšleným příběhem za druhým dostáváme několik lístků zdarma. Díky, bratranče Huso! Vzhledem k tomu, že do zápasu zbývá ještě asi 40 minut, jdeme poctít svoji návštěvou rohovou hospodu na zimáku, kde je místní obsluha příjemná asi jako naše posádka střízlivá. Pár minut před startem dlouho očekávaného mače obsazujeme sektor, kde se nakonec schází různě rozházených 21 Prostějováků, většina z nich ale za vlajkou Ultras Prostějov. Domácí na tribunách absolutně neexistují, kromě tradičního nefandění se dnes neodehrává ani klasické mlácení do všech (ne)možných nástrojů. O atmosféru na stadionu se tak staráme pouze my. Chorály s pokřiky proložíme každých asi šest vteřin vždy nějakou tou demencí. Bez toho by tohle šlo jen těžko vydržet. Mezi jednotlivými hlasovými projevy nemáme snad ani vteřinu pauzu, a tak sám sebe přistihuji u odpočítávání času do přestávky.

O té nemůže chybět vyhlášená benátecká klobása, kterou doplňuje též velmi dobrý svařák.

Druhá třetina začala a nelze nezmínit hrdinu dne. Jakub Husa je dnes oblíbencem tribun číslo jedna. Téměř každé střídání ho oslavujeme jako fanatici Neapole Diega Armanda Maradonu. Když jsem já sloužil to třetí léto, vysloužil jsem si HUSIČKU za to! Našeho projevu vděčnosti si při a po zápase všímá také redaktor domácího klubu, děkujeme.O druhé pauze se rozhoduje jeden z Hanáků, že si udělá vélet na ledovou plochu a na naši střídačku. To se mu bez problémů daří, vítězoslavně se obejme s Dominikem Grohem a pokračuje opět na led. Benátecká sekurity si této partyzánky moc nevšímá a nechává dobrodruha vrátit zpět do sektoru. V závěrečné periodě háže jeden prostějovský výrostek na led čepici svého kamaráda, na což už pořadatelská služba reaguje a jde si pro očepicovaného fanatika. Nám se to samozřejmě nelíbí, na argument “tvoje čepice je na ledě, ty půjdeš ven” odvětíme pohotově “teď hodím na led tvoju čepicu a pak tě vyvedu”. Ostatní pořadatele to pobaví, hlavního šéfa ochranky moc ne, a tak mě osobně za odměnu ukázkově poprská, jak by to nedokázala ani sama plivající kobra černokrká. Do konce utkání stojím v sektoru naprosto paralyzován. Pár minut před koncem s námi při hře začne debatovat domácí hvězda Mikyska o tom, jestli by benáteckou skvadru dokázal porazit i manšaft vytvořený z hostujícího sektoru. My máme jasno a pan Mikyska se po chvíli umoudří a nezbývá mu než souhlasit. Pár pokřiky se ještě poptáme domácích buranů, proč tuhle soutěž vůbec hrají a po závěrečném Táhneme na hokej míříme zpět na Hanou.

Cestou zpět objevujeme krásu mluvícího Gůgl překladače, který se ukazuje v nesprávných rukou jako velmi nebezpečná zbraň, urážející všechny ostatní členy posádky. Jelikož nám při náročné cestě opět vyhládlo, sázíme na jistotu a jdeme do Mekáču prohrabat zbytky jídel po ostatních návštěvnících tohoto restauračního zařízení. Dnes nám však poprvé v životě zůstávají oči pro pláč, protože nenažraní hosté snědli vše, co si objednali. Hanba!!! Po příjezdu do Prostějova tak ještě jdeme na Svatomartinskou HUSU a tím také končí tento výjezd.

P.S. Všichni do Frýdku!

P.P.S. Husa do Prostějova!

Sepsal: Pirlo