Historie prostějovského hokeje — z ledu, z tribun i z ulic – III. Díl

Pro fanoušky, kteří nečetli na staré verzi našeho webu historii prostějovského hokeje, nebo si ji chtějí připomenout, tu máme poslední díl ze série článků z roku 2009.

III. Díl: Bouřlivá šedesátá léta

Minulým dílem jsme se dostali do poválečného období a prošli jsme roky dramatických změn a posunů. Léta 1960 až 1970 nebyla klidná ve společnosti, ani v prostějovském hokeji. Pro náš klub to bylo období do jisté míry přelomové (osamostatnění hokejové jednoty). Nejen na ledě, ale i v hledišti bylo velmi živo. Stejně dramaticky se ale vyvíjela i samotná existence oddílu, kdy hrozil dokonce jeho zánik! Snaha o výstavbu druhé ledové plochy i kryté haly — neuskutečněné i plánovaný návrat k historickému názvu SK Prostějov, stejně jako tradiční derby s Morou Olomouc, to vše byla léta šedesátá…

Hned první sezóna 1959/60 byla pro pro tehdejší klub velmi úspěšná a jen s těsným odstupem minul Prostějov postup do vyšší soutěže za vítězným Zlínem, tedy Gottwaldovem… premiérový rok, ve kterém se oddíl představil pod novým názvem TJ Železárny Prostějov, byl tedy příslibem pro léta následující. Nesplnění cíle ale vedlo k postupnému hernímu útlumu a klub se v sezóně 1961/62 musel s II. ligou rozloučit. Naštěstí divizní epizoda netrvala dlouho a posílený tým se hned následující rok vrací do II. hokejové ligy (druhá nejvyšší soutěž). Od sezóny 1963/64 se stal Prostějov na následujících šest let tradičním účastníkem této soutěže, ve které se střetával s celou řadou nám dodnes známých a tradičních soupeřů: Havířov, Hodonín, Opava a soupeř z největších – Olomouc. V úvodní sezóně TJ Železárny Prostějov dokonce obsadily druhé místo a jen těsně přišly o možnost dalšího postupu. Nikdy potom už Prostějov tak blízko návratu do nejvyšší soutěže nebyl…

I v tomto období udržovalo klubové vedení tradici a na náš zimní stadion zvalo zahraniční mužstva. S kým se tedy tehdejší hráči železáren utkali? Namátkou švédská Skelleftea, italská Cortina d´ Ampezzo, Mistr Jugoslávie Medveščak Zagreb, reprezentační výběr Maďarska, nebo ligový výběr několika moskevských oddílů.

Největší fanouškovskou pozornost ale logicky poutala liga a v ní především zápasy s Morou Olomouc. Již tehdy nesmiřitelná rivalita na ledě i tribunách se často přenášela i do okolí stadionu a docházelo k mnoha potyčkám. Dýmovnice na ledě, tradiční sněhové koulované mezi oběma sektory na otevřeném stadionu (pokud zrovna nesněžilo nevadí, metalo se i kamením), výjezdy na Moru – kdy polovina kapacity zimního stadionu v Olomouci byla obsazena prostějovskými přiznivci, to vše jen dotvářelo obraz prestižního derby.

Místní hokejoví fans ale o sobě dali vědět i jinak. Oslavy dvojitého vítězství ČSSR nad týmem SSSR v rámci MS ve Stockholmu roku 1969 měly symbolický význam porážky okupantů a i v našem městě vyrazili do ulic hokejoví fans a spolu s tisícovkou dalších osob si vychutnali vítězství nad Sovětským svazem.

Toto období (kdy klub slavil padesátileté výročí ustavení hokejového odboru) se ale stalo také velkou zatěžkávací zkouškou pro prostějovský hokej v jeho tehdy velmi kritické situaci, kdy z ekonomických důvodů nebyl daleko ke krachu. Nešťastné komunistické snahy o patronaci sportovních oddílů a jejich napojení na „mateřské podniky“ vedly ke stavu, kdy jiné subjekty v regionu jen neochotně uvolňovaly své finance do klubu, který byl chápán jako „takřka firemní záležitost“. Tak byla veškerá finanční zátěž plně na titulárním sponzoru národním podniku Železárny Prostějov. Když se v druhé polovině šedesátých let již tato situace stávala neúnosnou, dohodlo se vedení TJ Železáren na vyjmutí oddílu ledního hokeje z mateřského svazku a došlo tak k jeho osamostatnění.

To mělo zajistit příliv prostředků pro činnost i od podniků, které se dosud držely v ústraní. Tento návrh byl přijat souhlasně. Novému subjektu zastřešujícímu lední hokej a krasobruslení bylo ale také třeba vybrat název. V období společenského uvolňování „pražského Jara“ se u veřejnosti setkal s nebývalým ohlasem návrh, který měl upozornit na slavnou tradici prostějovského hokeje a zároveň měl být přislibem do budoucna. Prostějovské veřejnosti byl tedy představen nový název klubu SK Prostějov, symbolický článek o této vizi vyšel v okresním tisku ve středu, 21. srpna 1968…

Definitivní ustavení proběhlo až v březnu následujícího roku a počínající normalizace už neumožnila návrat k tradičnímu názvu. Kvůli politické situaci byl vybrán název neškodný a pro nadcházející dobu normalizace přijatelný — TJ Prostějov.

Organizační problémy ale nebyly jediné se kterými se klub potýkal. Dalším problémem se ukázoval víc a víc zimní stadion. Ten byl vybudován před více než deseti lety, s již pomalu opouštěným systémem solankového chlazení. Zásluhou těchto nedostatků byl Prostějov znám nejen jako město s vysokými návštěvami, ale i jako klub hrající na stadionu s mimořádně špatným ledem. Tehdejší tisk kritizoval stav, kdy ledová plocha připomínala místy bazén. Krizovou situaci měla vyřešit výstavba nové ledové plochy a oprava stávající — i se zastřešením. Vždyť v roce 1968 z druholigových oddílů neměl pevnou střechu již jen Prostějov a Třebíč. Tato skutečnost se provizorně řešila instalací lehké konstrukce, která s padákovinou překrývala ledovou plochu a tvořila tak vůbec poprvé v historii prostějovského hokeje „zastřešenou halu“.

Plánovaná výstavba (byť v omezené formě) počítající se stavbou kryté ledové plochy již nebyla uskutečněna a prostějovský hokej si tak na modernizaci haly musel ještě několik let počkat.

Autor: BBPV